Letem světem o podzimním Táboře

Vše začalo na 5.nástupišti… Nasoukali jsem se do několika vagónů, rozprostřeli se po většině sedadel a zamávali mávajícím rodičům. V tu chvíli hodiny hlásily půl šesté a pro nás- 18 dětí a 10 vedoucích- v tu chvíli začalo vláčkové dobrodružství. Po pár hodinách v 1. vlaku, jsme se hbitě přesunuli do jiného, v němž jsme prožili krásné hodiny - převážně u mimořádně luxusního záchodu, v kterém se vše ovládalo tlačítky - otevření dveří, taktéž zavírání, spláchnutí, namydlení, opláchnutí, usušení…prostě WC ráj.

Tenhle vlak jsme tedy opustili všichni řádně vyčůraní. Stanice výstupu se jmenovala Chýnov. Hodiny odbily jedenáctou a my jsme byli Jíťou - jihočeskou domácí - odvedeni do vytoužených pelíšků. Děti po krátkém seznámením s terénem školní družiny spokojeně usnuly.

Sobotní ráno nám provoněly buchty paní Holasové (maminka Jitky), které jsme prokládali perníkem z též výroby. Po vymetení plechů a podlahy jsme se prošli na nádraží, odkud jsme se dopravili do cílového Tábora. Tam se k nám připojil rovněž domácí - Stráček. První cesta samozřejmě směřovala do ubytovny, kterou se nám stala místní Sokolovna - pěkná a prostorná to budova. Po chvilce určené na  vybalení a zútulnění tělocvičny jsme se rozdělili do 5 skupin, vždy po 4 dětech a 2 vedoucích, čímž byla ústřední hra o Táboře zahájena.

Ve stručnosti spočívala ve zjišťování, poznávání a objevování těch nejhezčích historických, přírodních a kulturních míst města.

Součástí pátrání bylo i nalezení restaurace, kde jsme se občerstvili kuřecím řízkem s bramborami a kofolou. Poté se opět pokračovalo ve vyplňování soutěžních otázek. V 15 hodin byla u sochy Jana Žižky soutěž ukončena. A následovalo prozkoumání podzemí - už ne soutěžní, nýbrž se slečnou průvodkyní. Ta nás provedla pod celým Žižkovým náměstím.

Příjemně uchození a naplnění dojmy jsme se odebrali do Sokolovny, v níž děti náramně ožily a vydováděly zbytek energie. Vyprchanou odměnu jsme doplnili jednak večeří a druhák vyhlášením výsledků se sladkými odměnami. Nacpaná bříška děťátka opět prohnaly po tělocvičně - nejvíce při oblíbené hře „Ulechtejme vedoucí“.

S příchodem setmění jsme se vydali na večerní procházku do Holečkových sadů, kde si děti po dvojicích prošly velmi mírně strašidelnou stezku lemovanou mírně strašidelnými vedoucími. Obohaceni o lízátko s nejlepší žvýkačkou na světě (slovy Zajíčka) jsme se loudavě navrátili do Sokolovny a začali ulehat.

S nedělní snídaní přišlo i balení a úklid. Po nahromadění batožiny jsme vyrazili vstříc nedělnímu počasí jako stvořenému pro procházku. Šli jsme po klidné cestě a mířili do Sezimova Ústí, když tu náhle se před námi zjevili cyklisti a Světový pohár v cyklokrosu. V chůzi jsme zafandili a o chvíli později dorazili do místa určení - k obchodu a tudíž i možnosti nakupování (na to se děti těšily snad od pátku) a Mc Donaldu. Dětičky konečně mohly vytáhnout peněženky a něčím se potěšit. Po lehkém obídku (který byl opravdu výjimečně a zcela neplánovaně v Mc Donaldu), jsme se pěknou procházkou městem vrátili zpět pro batůžky. Děti si ještě chvíli odpočinuly a pomalu jsme vyrazili na cestu k nádraží.

Jíťa a Stráček nás ještě vyprovodili. Vláček na nás již čekal, tak jsme pohodlně nastoupili, zamávali „místním“ a vydali se na dlouhou cestu domů. Na trase jsme tentokrát měli již jen jeden přestup (byl to fofr). Díky místenkám jsme pohodlně „seděli“. Sedělo asi jen pět dětí a ostatní hráli různé hry, kterými bavili ostatní cestující.

Do Brna jsme přijeli skoro na čas. Rodiče již na své děti netrpělivě čekali a odvedli si je za hlasitého vyprávění domů.